Přesně jak tehdy večer u mě v pokoji Robert prohlásil, tak také udělal. Nevzdal se.
Nebylo téměř dne, kdy bychom se nepotkali. V kavárně, ve škole, kde na mě někdy čekal, nebo u mě doma, když mě přišel navštívit.
Je pravda, že jsme se občas třeba neviděli i týden či dva, když musel v rámci promopremiér k Navěky cestovat po celém světě, ale jakmile se vrátil do Londýna, už zvonil u mých dveří. Ale já mu přesto stále nevěřila... Ne dost.
Jednoho dnes jsem se rozhodla, že si udělám výlet. Chtěla jsem strávit den v centru města, navštívit pár památek a taky si udělat trochu nákupní radost. Koupit si něco nového a hezkého na sebe.
Metrem jsem se tam dostala rychle. Strávila jsem nádherný den. Koupila jsem si nádherné letní šaty, které si mě hned na první pohled získal
. Nebyly sice nejlevnější, ale přesto jsem neodolala. Když jsem si je v obchodě v kabince zkoušela, napadlo mě v duchu, co řekne Rob,a ž mě v nich uvidí.
Nebuď bláhová, okřikla jsem se hned na to. Vyhovuje mu, že po něm nic nechceš, že s pořád nemusí tvářit jako hvězda. Proč by s tebou jinak byl?
Povzdychla jsem si. No a? Šaty jsou moje a hlavní je, jak se v nich cítím já a ne, jestli se v nich někomu budu líbit. To tak! Vždyť má kolem sebe tolik krásných žen, tak proč by se zahazoval zrovna se mnou?
Ach jo.
Byl už skoro večer, když jsem se vracela domů. Nádherně utahaná.
Vešla jsem k sobě do pokoje s otevřela okno dokořán. Dole u domu zrovna někdo zastavil. Pěkný červený kabriolet.
Páni, co ten tady chce? Za kým asi majitel jde?
No, nenapadlo mě, že za mnou. Rob totiž jezdí černým Audi. Jenomže právě Rob se vyklubal ze spolujezdce. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo, že než vstoupil, tak políbil řidiče. Na pusu! Když Rob docházel ke dveřím, mohla jsem si tajemného řidiče lépe prohlédnout.
Usměvavá tmavovlasá žena něco pře dvacet.
Tak to je vrchol. On si za mnou přijede se svojí holkou?!
Viděla jsem ještě, jak jí zamával a na to vešel do domu. Řidička kývla hlavou a vypla motor.
Mezitím už mi u dveří někdo zvonil. Kdo asi, že? Samozřejmě Rob.
Lehce otrávená jsem mu otevřela. Přiznám se, že lehce je dost nadnesené. Byla jsem vyloženě protivná.
Já vím, že u něj nemám žádnou šanci, ale mohlo ho napadnout, že je uvidím! Proboha!
"Ahoj, krásko," usmíval se na mě opřený o futra.
"Ahoj, Robe," odpověděla jsem bez nálady.
"Dneska jsem se vrátil a na večer mám zajímavý program. A byl bych moc rád, kdybys mě doprovodila," řekl.
"Copak doprovod nemáš?" zeptala jsem se.
"Ne, nemám. Protože chci jít s tebou," kroutil hlavou.
"Vážně?"
"Vážně. A vůbec. Tady máš růži do sbírky za dnešek, promiň, ale dřív to nešlo. Navíc i teď jsem tady jenom na skok, chtěl jsem se s tebou domluvit," podal mi růži. Opět smetanovou. Jako už posté. Měl recht, mám z nich sbírku. Za každý den, kdy se totiž nevidíme, mi dává jednu. Pořád tutéž. A já z něj začínám šílet. Takhle už je to půl roku. Půl roku do chvíle, co jsem zjistila, kdo vlastně je. Za tu dobu už jich mám devadesát devět. Vlastně sto, s touhle dnešní.
"Kde a v kolik?" kapitulovala jsem.
"Vyzvednu tě v osm, platí?" rozzářil se.
"Jak?"
"Autem, jak jinak."
"Myslela jsem, jak se mám obléknout? Kam to vlastně jdu," osvětlila jsem.
"Ah tak. Zcela neformální večer. Takže si vem cokoliv, stejně všechny zastíníš," usmíval se. "Omlouvám se, ale už musím," zatvářil se provinile. Rychle mě líbl na tvář a už jsme ho slyšela na schodech.
Neodolala jsem, musela jsem se jít podívat z okna svého pokoje. Přesně jak jsem předpokládala, nasedl zpátky ke své tmavovlásce, něco jí řekl a pak už spolu odfrčeli vstříc poslednímu zářijovému odpoledni.
Září...
Už jsem tu přes rok, došlo mi. Bože. Co všechno se za ten čas stalo. Dostala jsem se na žurnalistiku, Pavel byl úspěšný komponista, jeho nehoda, smrt, pohřeb, naši... A Rob. I přese všechno, díky něm jsem začala znovu žít. Aspoň trochu. Jasně, že to není jako dřív, ale přece jenom už se dovedu i na něco těšit. Klidně i z blbosti, ale raduju se z toho. A to všechno díky tomuhle chlapovi. Získává si mě čím dál víc.
Sotva se vrátí do Londýna, už zvoní u mě. Bere mě na procházky, na zápasy, koncerty, do divadla, do kina, což bývá často kvůli jeho postavení docela horor, ale jeho to nechává chladným. Jen jakmile zjistí nebo má jenom pocit, že je mi to nepříjemné, jdeme pryč.
V létě, když jsme neměla školu a nepracovala zrovna, brával mě na různé výlety po Anglii. Je nádherná a z jeho nadšení bylo jasné, že svou zemi miluje.
Tady bych dovedla prožít celý život, napadlo mě během jednoho takového výletu. Až do té doby jsem si to neuvědomila. Vždyť já už tady v podstatě žiju! Pavel sem odjel kvůli hudbě a já ho kvůli novinařině následovala. I když je fakt, že jsem vůbec nepřemýšlela, že bych se potom, co dodělám školu, vrátila zpátky do Čech. Na to jsem vůbec nepomyslela. Až teď.
Mrzelo mě to. Vždycky. Někdy nám nijak zvlášť neprojevovali svou lásku, pořád to bylo takové chladné. Žádné objetí, kamarádské popovídání, tolerance, soukromí, uznání, nic. Jediné, co je zajímalo, byly naše známky a jak to jde ve škole. Zbytek jim byl šumafuk. Ať si děláme, co chceme, ale hlavně žádnou ostudu. Takže nebýt Pavla, kdo ví, kdy bych se vůbec dostala poprvé na diskotéku. Protože byl o čtyři roky starší, vymohl u našich, aby mě s ním pustili. ŽE mě bude hlídat. Ataky že jo. Hlídal mě jak ostříž, ale já o tom přitom nevěděla. Nechávala mi naprostou volnost, ale aniž bych to tušila tak mě vždy zpovzdálí pozoroval, kdybych náhodou potřebovala pomoct. Což se naštěstí nikdy nestalo. Nikdy nemusel zasáhnout, aby mě zbavil nějakého otrapy. Vždy, když jsem spolu takhle vyrazili, rozešli jsme se každý za svými známými, brali jsem jeden druhého s sebou. Pavel mě na nejrůznější večírky na výšce, já jeho zase na narozeniny a podobné akce. Nikdo z našich přátel se nedivil, věděli proč všude chodíme spolu. Jednak by mě vůbec bez něho nepustili a jednak jsem byla ráda, že je se mnou. I přes náš věkový rozdíl jsme si výborně rozuměli.
Když odjel do Anglie, bylo to těžké, ale vydržela jsem. Navíc jsem az ním nakonec šla jenom o měsíc později. A už jsem tu zůstala. I potom, co jsem o Pavla přišla. Musela jsem, měla jsem tu školu, nemohla jsem se na ni vykašlat. Vždyť kvůli tomu jsem sem odjížděla! A dostala jsem se na ní jen díky Pavlovi. Bez jeho pomoci by se mi to asi nikdy nepovedlo. Bože, už to bude rok. A za pár měsíců to bude rok, co Pavel umřel. Co mi ho vzali. Já netušila, jestli se probere, jestli bude žít a rodičům to bylo jedno.
Od té doby jsme sama. No úplně sama vlastně ne, zůstal mi Brad. Pár dní potom, co jsem se dohodli, že pronajmeme Pavlův pokoj, k nám přivedl svého kamaráda, který u nás chtěl bydlet.
Byl to milý sympatický kluk jménem Michael. Padl mi do oka, takže jsem se dohodli a on se brzo nastěhoval.
A rozhodně nejsem sama od doby, co jsem se seznámila s Robertem. Ze začátku to tak teda nevypadalo, ale potom, co jsme si vše vyříkali, jsme se stali dvojicí. Přátelskou. Ať si bulvár myslí, co chce.
Od té doby, co se moje fotka, na níž mě Rob líbá, objevila v novinách, jsem se stala docela vyhledávanou novináři. Co chvíli na mě někdo pokřikoval a fotil mě. Dostala jsem už i pár nabídek na interview, ale všechny jsem je odmítla. Do mého soukromí jim nic není a že chtějí vědět, co je mezi mnou a Robem? Já to vím, Rob také a ostatní, ať se jim třeba zavaří mozkové závity. My víme, jak to s námi je. A oni ať se třeba zblázní.
Když se Rob poprvé dozvěděl, že se mnou chtěli kvůli němu udělat rozhovor, nechápal, proč jsem odmítla.
"Proč?" koukala jsem na něj nevěřícně.
"Je to moje soukromí a do toho jim nic není. To, že tě znám, neznamená, že se mi v něm bude šťourat každý, kdo si zamane. "
"Ale prý jsi dostala nabídku pracovat u jedněch novin?" stále to nechápal.
"Ano, to je pravda," přiznala jsem. "Ale jenom proto, že znám tebe. To nechci. Chci se do novin dostat, protože jsem dobrá a ne proto, že se znám s celebritou. Na to jim zvysoka kašlu, Robe," usmívala jsem se.
"Jsi neuvěřitelná," zíral na mě. "Každý jiný by po něčem takovém hrábl všemi deseti a ty je pošleš do háje."
"Nic jiného si ani nezasloužili. Navíc, o čem myslí, že bych se s nimi tak asi bavila? Jediné téma bys byl ty."
"Bohužel," souhlasil.
"Klid, já se ubráním. Do mého života mi nikdo zasahovat nebude. Jen ti, co jim to dovolím," mrkla jsem na něj.
Přiznávám, práce v novinách mě lákal, ale bulvár? tak to vážně ne. Chci seriozní novinařinu a na tu si budu muset ještě počkat.
Vlastně mi už jeden článek vyšel. Recenze Robova filmu. Byl to úkol a já ho musela splnit. Byla jsem spravedlivá, ani přátelství s Robem nemohlo ohrozit můj úsudek. Čistě z pracovního a objektivního hlediska jsem na film napsala kritiku a odevzdala ji vyučujícímu. Uspěla jem a můj článek tedy vyšel ve filmovém magazínu. Jenomže to by nebyl bulvár, aby to nezjistil. Okamžitě se můj článek objevil skoro ve všech novinách a neseriozních tiscích a každý si k němu přidal svůj komentář. Všichni do jednoho rozebírali, jestli jsme byla ovlivněna mou známostí s Robem či zda jsem si udržela objektivní přístup. Samozřejmě se všichni shodli, že jsem objektivní nebyla. Pitomci.
Rob se to rovněž dozvěděl. Jenom se ale usmíval.
"Díky, "řekl, když jsem se potom viděli.
"Za co?"
"Pochválila jsi mě."
"Ale jdi. Byla jsem jenom objektivní, nic víc, nic míň," poučila jsem ho.
"Takže si z toho nemám nic vyvozovat?"
"Tohle jednou bude moje práce, Robe, nesmím se nechat ovlivnit subjektivními pocity," upozornila jsem ho na to.
"Škoda, už jsem si dělal naději,"tvářil se smutně. Ale já ho už znám. Dělal to jen naoko.
"Leda na to, že jsi dobrý herec," smála jsem se a Rob se přidal.
Tak to šlo pořád. Stále mi chodily nabídky na rozhovory, práce v novinách, neustále na mě někdo čekal před školou. Co kdyby mě chtěl Rob doprovodit, že?
Jaká ironie. Navíc spolužáci byli taky pěkní blbci. Kamkoliv jsem šla, pořád na mě jenom zírali a něco si šeptali. Časem jsem to vzdala. Nic s tím nenadělám, tak co? Dokonce jsem se tomu začala smát. Nač se rozčilovat? Vždyť život je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve vzteku. A rob se mnou souhlasil. Většině jsme se smáli spolu. Když na mě opravdu čekal před školou, nijak jsme nedávali najevo, že berem přítomnost fotografů na vědomí. Bylo nám to jedno. Ať si fotí a píšou, co chtějí. Byli jsme přátelé, dobří přátelé. Ano, moje důvěra k němu byla stále ještě dost nejistá, ale pomalu se to měnilo. Pomalu jsem mu začínala naplno důvěřovat. Ale nechávala jsem si otevřená zadní vrátka.
Nechci, aby mi ublížil...
Co mě dnes večer čeká, přemítala jsem v duchu. Kam mě to chce vzít? Bože, co si mám obléct?
Prý to bude neformální a stejně všechny všechny zastíním, řekl.
Díky, Robe.
Nikdy jsem si nepotrpěla na lichotky, bylo pro mě důležitější, když mi to dá člověk najevo místo zbytečných řečí. Když se třeba usměje. Je to se mnou jako v té staré reklamě na Old Spice: důkaz místo slibů. A Rob takový je. Vždycky, když mě vidí, usmívá se. Když se spolu bavíme, vždy jen tak v řeči mě za něco pochválí. Za cokoliv. Jako když jsem chtěla vědět, co si obléci. Prý cokoliv, stejně všechny zastíním. Řekl to jen tak, ledabyle.
A já těm jeho prostým lichotkám věřím. Ze začátku to bylo těžké, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci nebo to říká jen tak ze zdvořilosti. Ale svým chováním mě přesvědčoval, že to myslí vážně, upřímně.
Nikdy mě nikdo nechválil, jedině naši za známky, takže jsem na ně ani nebyla zvyklá. Až rob to změnil. Pro něj to bylo naprosto bezprostřední. A já to tak začala taky brát. Zvykla jsme si na ně. Nedělalo mi už problém je přijímat. I za to jsem mu vděčná.
Ale co teď? Co si obleču?
Stála jsem před skříní a nemohla se rozhodnout. V tu chvíli mi oči oči padly na můj dnešní nákup. Ještě jsem ho ani nestihla vybalit.
No jasně! Ty šaty! Proč ne?
Přece jsem si říkala, že bych chtěla vidět, jak se bude Rob tvářit, až mě v nich uvidí. Tak teď tu možnost mám.
Osprchovala jsem se, vyfoukala vlasy do jemných lokýnek a lehce se nalíčila. Když jsme si potom oblékal šaty, musela jsem uznat, že mi to docela sluší.
Bylo skoro osm a Rob už zvonil u dveří. Ještě jsem si přetřela rty bezbarvým leskem a už jsem mu otevírala vstříc.
slušelo mu to. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou košili a černé sako. Vlasy jako vždy lehce rozcuchané v očích mu svítilo.
Když mě uviděl, překvapeně na mě zůstal zírat. Hned se ale vzpamatoval a už mi podával další růži. Tentokrát rudou! Co se děje?
Ale je pravda, že mi ladila k šatům. Byly totiž červenobílé. S překříženým výstřihem, pod prsy stažené a pak už jen volně splývající až dolů nad kolena. A protože byly ze saténu, připadala jsem si v nich skoro jako princezna.
Docela mě jeho reakce potěšila. Vyvedla jsem ho z míry a to zvedlo mé sebevědomí.
"Ahoj," usmíval se, když šel za mnou do bytu.
"Ahoj," vzala jsem v kuchyni ze skříně vázu a napustila do ní vodu a dala do ní růži.
Nesla jsem ji k sobě do pokoje a nevšimla si, že Rob jde za mnou.
"Sluší ti to. Moc" ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila.
"Nelekej mě, prosím tě," požádala jsem ho zadýchaně.
"Promiň to jsme nechtěl. Ale co jsem řekl, myslím vážně. Vypadáš nádherně," omlouval se mi.
"Děkuji," řekla jsem rozpačitě a nevěděla,c o mám dělat.
"Neni zač," přešel Rob až ke mně a já ucítila jeho kolínskou. Bože, proč musí ty chlapské vždycky vonět tak úžasně? Málem se mi z toho zatočila hlava.
tak tohle mi nedělej, Robe! To ne.
"Půjdeme," zeptal se usmívajíc.
"Ano," vzala jsem si kabelku a kabát a Rob mi jako vždy nabídl rámě.
Dole na nás čekalo jeho černé Audi. Galantně mi otevřel dveře u spolujezdce, pomohl mi nastoupit a sám se posadil k volantu.
Nejeli jsem moc dlouho. Vyhli jsme se centru a už jsme brzo parkovali u menšího domku s velkou zahradou.
Rob automaticky dojel až ke vchodovým dveřím a opět mi pomohl vystoupit.
"Děkuji," poděkovala jsem mu a ještě než mi znovu nabídl rámě, jsem mu pošeptala: "Taky ti to sluší."
Zasmál se a původní plán pozměnil. Místo rámě mě chytil za ruku a odváděl k domu.
Ani jsem nestihli zazvonit či zaklepat, když se otevřely dveře a v nich, světe, div se, stála ona tmavovláska, co dneska ke mně Roba přivezla!
"Ah, Roberte, konečně jste tady," zvolala.
"Lizzy, pustíš nás dovnitř?"
"Ale jistě, pojďte," ustoupila ze dveří a pozvala nás dál.
Ocitla jsem se v prostorné hale, které dominovalo úžasné dřevěné schodiště vedoucí do patra Po obou stranách se nacházely pokoje. Jak jsem později zjistila, vlevo by obývací pokoj a vpravo jídelna spojená s kuchyní.
"Nepředstavíš nás?" rýpla si tmavovlasá Lizzy do Roba.
"Neboj," mrkl na ni."Danielo, dovol, abych ti představil svou setru Lizzy Jacksonovou. Liz, tohle je Daniela Rojová, má přítelkyně."
Cože? Co to řekl? Přítelkyně?! Ale to přece nejsem. Leda ve smyslu přátelském.
"Moc mě těší, Danielo, hodně jsem toho o tobě slyšela," podávala mi Lizzy ruku.
"Mě také," přijala jsem ji.
"Nevíš, kde jsou ostatní?" zeptala se Lizzy Rob.
"Jesse je ještě v pokoji, Rachel v obýváku, Terra v kuchyni a táta by tu prý měl být co nevidět" vypočítávala Lizzy.
Moment! On mě přivedl k nim domů?! Proboha proč??
"Nechceš si prohlédnout dům?" otočil se Rob ke mně.
"Ráda," řekla jsem rozpačitě.
Nejdříve mě zavedl do obýváku, kde jsme se seznámila s jeho druhou sestrou Rachel a poté jsme vystoupali po schodišti do patra.
Jak jsme postupně procházeli chodbou kolem jednotlivým dveří, říkal mi Rob, čí to jsou pokoje. Úplně vzadu se před jedněmi zastavil.
"Tenhle je můj," řekl, otevřel dveře a pokynul mi, ať vstoupím.
Měl velký pokoj. Větší než jsem očekávala. Vlevo od dveří se táhla po celé stěně obrovská knihovna plná knih a před ní stál psací stůl. Na druhé straně u okna se vyjímala rozložitá postel a dva noční stolky s lampičkami. Uprostřed pokoje stála sedačka. Hned vedle vstupních dveří byly další, které vedly do malé koupelny se sprchou, toaletou a umyvadlem.
"Paráda," zhodnotila jsem.
"Díky. Moc často tu nebývám."
"Proč ne?" divila jsem se.
"No, mám svůj menší byt, takže jsem většinou tam. Ale občas přespím i tady. Třeba když přijede Lizzy s Jessem jako teď," vysvětloval.
"Když už jsi u toho vysvětlování, mohl bys mi objasnit mojí přítomnost tady?" zeptala jsem se a posadila se na sedačku.
"Jak to myslíš?" nechápal.
"Robe, co tady dělám? Je mi jasné, čí je to dům, ale nechápu, proč jsi mě sem přivedl?"
Posadil se vedle mě.
"Chtěl jsem, abys poznala mou rodinu," začal. "Vadí ti to?"
"Ne, o to nejde. Vůbec. Tvoje sestry jsou fajn. Když jsi dneska ke mně s Lizzy přijel, myslela jsem si, že je to tvoje holka," smála jsem se.
"Zbláznila ses?" zhrozil se.
"Proč? Je to krásná žena. A já nevěděla, že jste příbuzní," prohodila jsem.
"To mě znáš tak málo?" koukal na mě Rob vyčítavě. "Že bych se hnal jen za krásnými ženami? To sice jo, ale krásnými vnitřně."
"Víš, nechci ti kazit radost, ale zní to jako typické klišé," prohlásila jsem.
"To možná ano. Tak ať. Já to takhle beru. Myslíš, že kdybych stál o nějakou tuctovou barbínu, tak už dávno nějakou nemám? Docela jsi mě teď urazila," zatvářil se uraženě.
"Promiň, ale řekni mi, co si o tom všem mám myslet. Skládáš podle mě hudbu, potom mi neřekneš, kdo vlastně jsi. Nakonec se spolu vídáme, za každý den, kdy se nevidíme, od tebe dostanu růži, mou nejoblíbenější květinu. Čekáváš na mě u školy, pořád mě někam vodíš. Dnes se u mě objevíš s růži pro změnu rudou a dovezeš mě sem. Do domu svých rodičů! Tak promiň, že jsem z toho dost nesvá!" rozčilovala jsem se.
"Jsi krásná," řekl s úsměvem.
"Cože?" vytřeštila jsem na něj oči.
"Sluší ti to, když se vztekáš," zopakoval tiše.
"Robe...," chtěla jsem mu na to něco říct, ale nestihla jsem to. Neměla jsem možnost, protože v tu chvíli mě Rob políbil. A rozhodně ne kamarádsky.
"Danielo," oslovil mě, když mě pustil. "Už jednou jsem ti řekl, že se mi líbíš a že doufám, že mi dáš šanci. Na tom se nic nezměnilo. Doufám v to pořád. Jen jsme na tebe nechtěl tlačit. Vím, že jsem udělal chybu, když jsem k tobě nebyl upřímný od začátku a nevěříš mi. Proto jsem s o nic nepokoušel. Chci, abys mi znovu věřila, že všechno, co dělám, myslím naprosto vážně."
"To není tak jednoduché, Robe," vstala jsem a přešla k oknu. Byl odsud nádherný výhled do jejich zahrady. Přímo k malému jezírku, obklopenému téměř ze všech stran křovím, které ukrývalo lavičku.
"Chápu tě. Do ničeho tě nenutím. Ale věř mi, že se nevzdám, dokud mi nebude aspoň trochu důvěřovat. Udělám cokoliv, ty mi za to stojíš," objal mě kolem ramen.
"Tak se vzdej," řekla jsem.
"Nevzdám, to neudělám. Záleží mi na tobě," odporoval mi.
"Tak jsem to nemyslela," usmála jsem se.
"A jak?"
"Řekl jsi, že se nevzdáš, dokud ti nebudu aspoň trochu důvěřovat."
"Ano, a to mám taky v úmyslu," souhlasil Rob.
"Tak ti říkám, abys to vzdal, protože úkol už jsi splnil."
"Chceš říct, že...?" otočil si mě k sobě.
"Ano. Nevím, jak jsi to dokázal, ale věřím ti. A upozorňuju tě, jednou mi zalžeš a končím s tebou. Nenechám si ubližovat."
"Děkuju," řekl a naklonil se ke mně, aby mě znovu políbil.
V tu chvíli se však ozvalo zaklepání a otevřely se dveře do pokoje.
"Neruším?" nakoukla dovnitř Lizzy.
"Ano, rušíš, Lizzy, ale když už jsi tady," rýpl si Rob otráveně.
"Ale no tak. Vždyť si jí můžeš užít až tu nebudu. Teď ji laskavě přenech mě a rodině, když už jsi se konečně rozhodl ji přivést mezi nás," oplatila mu. "Navíc už je večeře, takže jsem vás vlastně přišla zavolat ke stolu."
"Tak fajn. Pojďme, Danielo," chytil mě za ruku.
"Moment, brácho, ty běž dolů. Já bych si chtěla ještě s Danielou popovídat," odtrhla ho ode mě.
"O čem?" zeptal se nedůvěřivě.
Tají mi snad něco a bojí se, že by mi to mohla říct?
"Ženské řeči, chlape, tak padej," doslova ho vyhodila z jeho vlastního pokoje.
Kdybych se nebála, o čem se se mnou chce bavit, musela bych se smát, jak mi to přišlo legrační.
Sotva se za ním zavřely dveře, otočila se Lizzy na mě. Překvapeně jsem na ni koukala, protože výraz její tváře se zcela změnil.
"Nechtěla jsem o tom mluvit před bráchou, ale musíme si promluvit," začala.
"Prosím," souhlasila jsem.
"Chci vědět jenom jedno. Záleží ti na něm?" zeptala se.
Dívala jsem se na ni a nevěřila. Ona se mě ptá, jestli mi na něm záleží?
"Ano," odpověděla jsem popravdě.
"Dobře, to jsem ráda," uvolnilo se napětí v jejím obličeji. "Ale doufám, že mi nelžeš. Nechci,a by mu někdo ublížil. Věřím, že s ním nejsi jenom kvůli tomu, kdo je."
"Mohu tě jisti, že ne. Spíš nechápu, proč se chce vídat on se mnou. A nechápu to dodnes," přiznala jsem.
"No, to zase chápu já. A jestli to s Robem myslíš opravdu vážně, budu jen ráda, když spolu zůstanete," řekla Lizzy a usmála se. "Hodíš se k němu. Pamatuju si ho jako roztěkaného hejska, ale od té doby, co zná tebe, se uklidnil. Chová se zodpovědně a dospěle."
"Jinak ho ani neznám," smála jsme se s ní. "Pokud mi teda zrovna nelže."
"Počkej, co tím myslíš?" nechápala Lizzy.
"Víš, já jsem si poslední rok moc s kulturou netykala, takže jsem netušila, c se děje na"hvězdném" nebi. Proto jsem taky nevěděla, kdo Robert je, když jsem ho potkala. Neměla jsem ani ponětí, co je zač. A on mě v tom nechal," vysvětlovala jsem.
"To je parchant," procedila Lizzy mezi zuby.
"Pak jsem dostala ve škole za úkol napsat článek a já si vybrala recenzi současného trháku, co bylo Navěky."
"Ajeje," ulítlo Lizzy.
"Přesně. Málem jsem z toho měla infarkt, když jsem ho tam uviděla. A ještě ten večer se objevil u mě doma a chtěl se mnu mluvit. Nakonec ho musel můj spolubydlící vyhodit," pokračovala jsem.
"Jojo, brácha se snaží."
"Jenomže zrovna ten den mě doprovodil do školy. No a při odchodu mě políbil."
"Bezva," zářila Lizzy.
"Až na to, že nás někdo vyfotil a druhý den to bylo ve všech novinách. Robert se mnou chtěl mluvit o tom, proč mi neřekl co je zač," řekla jsem.
"No jo, to je celý on," souhlasila Lizzy.
"Měli jsme se sejít, ale já tam nepřišla. Takže mi zase zvonil u dveří."
"Ježiši, ten má ale výdrž," smála se.
"A my si to všechno vyříkali. Od té doby je to mezi námi dobré. Nic mi netají a já nemám důvod mu nedůvěřovat. A ještě jednou ti říkám: ano, záleží mi na něm."
"Promiň, že jsem to tak na tebe vychrlila, ale chtěla jsem si být jistá. Od té doby, co se stal známým, se kolem něj točí spousta holek a je dost obtížné rozpoznat, které jde jenom o jeho slávu a které skutečně o něho samotného," omlouvala se mi Lizzy.
"V pořádku," uklidnila jsem ji. "Vůbec se ti nedivím. Já bych taky pro svého bráchu udělala cokoliv."
"Vlastně, Rob říkal, že máš bratra. Ale prý jsi je ještě neseznámila," uvědomila si.
"Není to tak jednoduché," řekla jsem.
"Proč? Má snad nějakou úchylku?" nechápala Lizzy co je tak těžkého na seznámení dvou lidí.
"Ne, jen je to s Pavlem trochu složitější. Chce to čas. Pro mě," uzavřela jsem tohle téma.
"Tak fajn. Doufám, že se vážně nezlobíš? To by mě brácha asi zabil. Je na tebe dost háklivý," mrkla na mě Lizzy.
"Ne, nezlobím," ujistila jsem ji ještě jednou. "Jak to myslíš, že je na mě háklivý?"
"No, když o tobě začal mluvit, nemohla jsem si odpustit pár poznámek. Nevěděla jsem, jak t mezi vámi je ani jaká jsi. Nějakou dobu se mnou kvůli tomu nemluvil," pokrčila rameny.
"Cože?" nevěřila jsem. On se kvůli mě rozhádal se svou sestrou?!
"Varovala jsem ho, aby si dal pozor. Kdybys náhodou byla jen další zlatokopka," tvářila se omluvně.
"Rozumím."
"Ale teď už je všechno jasné," usmála se Lizzy.
Do pokoje vešel Robert a tvářil se dost nevraživě "Nechtěla bys už dát Daniele pokoj, Liz?"
"Nechtěla, ale že seš to ty, tak jo," smála se.
Já musela taky. Tihle dva byli správná sourozenecká dvojka. Co jsem tady, jenom se škádlí. Bezděčně jsem si vzpomněla na Pavla. Taky jsme byli takoví.
"Tak už půjdete?" vytrhl mě Rob z přemýšlení. "Terra je dost nervózní."
"Terra?" zeptala jsem se.
"Ano, Terra. Tátova přítelkyně," vysvětlila mi Lizzy.
"Lizzy?" podíval se Rob na svou starší sestru.
"Neboj, všechno je v pořádku," mrkla na něj.
"Tomu lze jen těžko věřit," neodpustil si.
"Náhodou, myslím, že budeme s Danielou dobré kamarádky," objala mě kolem ramen.
Rob vytřeštil oči a já neodolala: "Taky myslím, Liz."
Obě dvě jsme vybuchly smíchy.
"Myslím, že už půjdeme. Terra nesnáší, když na nás musí s jídlem čekat," řekla Lizzy s vážnou tváří a táhla mě z pokoje pryč. Rob se zoufale vydal za námi.